Výsledek obrázku pro tumblr fireflies draw

Čtenářská výzva 2017

27. prosince 2016 v 22:04 | Amy
Jako člověk, který nikdy neplní výzvy ani není takový, že by se nechal vyprovokovat jsem se rozhodla pokusit se dodržet jednu výzvu, která není zcela nesplnitelná.

1 rok, 20 knížek.

 

Proč se tak chovají?!

26. prosince 2016 v 20:36 | Amy
Konečně!
Už jsem zase doma u internetu a konečně mám funkční noťas. Chápejte, nerada něco dělám na telefonu a už nemluvím o vydávání článků…
Tak, když jste dočetli moji chabou omluvu, tak můžeme přejít k něčemu záživnějšímu.
Před pár dny byl den, kdy každé dítě s očekáváním v očích čeká na vytoužený zvuk zvonku, který je přivolá k ozdobenému stromu s blikajícími světélky. Pro děti jsou nejzajímavější dárky, které se nacházejí právě pod tím stromem.
A ano, snažím se "aspoňtrochusmyslně" popsat Vánoce.


II. kapitola

9. prosince 2016 v 13:23 | Amy
Teď už přijde jen to nejhorší.. Rozloučení s Elis.
Přemýšlela jsem nad tím celou noc, nezamhouřila jsem oči a myšlenky se mi pouze motaly okolo mé nejlepší kamarádky.
Sice jsem ta s chybou, ale to neznamená, že se nestkám s lidmy.

 


Milý Ježíšku.

3. prosince 2016 v 7:17 | Amy
Milý Ježíšku.
Jak se zase máš po roce? Chyběla jsem ti?
Asi čekáš na to, až ti vyjmenuju seznam věcí, které bych ráda našla pod zářícím stromkem, ale já nejdříve napíšu, co chci, ale ne pod stromečkem.
Hrozně bych byla ráda, abychom se na naše Vánoce (17. 12. - nezapomeň na to) večeřeli v Mexické restauraci (byla bych ti vděčná, kdybys nám zarezervoval místo pro 5 lidí… díky). Pak bych si přála , abychom se alespoň do konce roku nehádali s tátou, protože už mám vánoční náladu a nechci, abych ji tátovi (pokud nějakou má) zničila, v tu chvíli by byla ta moje v troskách.. :( Pak bych si přála, aby táta nejezdil všude pozdě (jak pozdě večer, tak pozdě na domluvený čas). Pak si přeju, abych se donutila dodělat otázky ze zeměpisu. A naposled bych si přála, abych v tomhle v tomhle odstavci nepsala tolikrát slovo "PAK".
Vím, že zřejmě s tím nic neuděláš a moje přání píšu jen jako "volání do větru" (doufejme kromě toho zeměpisu), ale přání jsou přání a o tom taky Vánoce jsou.
Aby sis nepřipadal u mě bezcenný, tak jako každé dítě mám v rukávu i seznam věcí, které (snad) sehnat můžeš…
První věc, kterou bych si přála je gramofon a ani by mě neurazily desky od nějakých známých umělců (nemyslím ty, které poslouchá mamka nebo táta… neříkej jim to, prosím). Jako další věc bych si přála bundu, kterou má mamka u sebe mamka a bude ti ji posílat (vím to, zkoušela jsem si ji). Třetí věc (pokud nepočítám desky, ty je počítej :D) je asi nějaké oblečení (hlavně trička a ponožky <3), ale není to zcela potřebné. Potom bych chtěla teploměr za okno, nejlépe nějaký roztomilý, ale pokud neseženeš, stačí obyčejný, protože nesnáším, když vyjdu ven a je přesně jinak než jsem očekávala. A poslední věc, o kterou bych tě požádala o Biotin pro Alfíčka… <3
Nevím, jestli o tuhle hodinu (ZSV - náš úžasný profesor je velmi "zajímavý", tak alespoň budu mít o jednu činnost doma míň) vymyslím, ale když tak se zeptej maminky, kdyby sis se mnou nevěděl rady…
Potom na konec bych si přála něco, co ovlivní lidé pouze okolo mě. Moje rodina, se kterou budu Vánoce slavit. Přeji si, abychom všichni byli šťastní, alespoň ty 2 dny (17. 12. a 24. 12.). Zdraví nijak neřeš, to nikdo neovlivní a hlavně i nemocní mohou být šťastní. V tu chvíli jsou stejně zdraví jako ti okolo něj.
Můj dopis už skoro končí, ale teď mi došlo, že jsem si něco přála pro sebe, ale pro tebe jsem si nic nepřála. Pro tebe, Ježíšku, si přeji, aby tě tohle všechno neomrzelo, rozdávání dárků, vídání rozzářených očí malých (i velkých) při roztrhávání blýskavého papíru záhadných dárečků. Vídání i té chvíle, kdy se celá rodina sejde a kouká se na pohádky (Ať žije Polární expres!) a celou rodinnou pohodu.
Nic si nedělej z dětí jako je můj bratranec nebo sestřenice, protože jsou tu hlavně děti, které se na Vánoce těší a jejich zářící oči se nedají přehlédnout ve voňavé místnosti plné smíchu a jídla.
Omluvám se, že jsem taková, jaká jsem, ale nikdo na tom už nic nezmění ani já, ale doufám, že na to moc koukat nebudeš při vybírání dárků. :D
Tvoje, již nevěřící, Amy.

Menší inspirace:

The 100

2. prosince 2016 v 10:24 | Amy
Seriály.
Slovo, které vystihuje to, co dělám většinu svého volného času až tato aktivita přerostla v závislost.
Na seriálech jsem začala být závislá až na gymplu, kdy jsem potřebovala něco, co bych mohla dělat místo učení se.

The 100 je seriál o stovce dětí , které jsou po (cca) 97 letech posláni na Zem, aby zjistili jestli je obyvatelná.

BTW. článek obsahuje spoilery, tak si nestěžujte.. :D


Le Petit Prince

1. prosince 2016 v 6:12 | Amy
Tuhle knížku jsem většinu svého života brala jako jen další z mnoha, jediné, co na ní bylo jiné byly kresby a to, že patřila tátovi už od mládí.

Nijak jinak mě nezaujala, ale to se změnilo, když jsme si v pondělí (28.11.) začali p ve škole povídat o spisovateli Antoinem de Saint-Exupérym. Nejdříve jsme si řekli, že to byl letec a že zahynul za zvláštních okolností - ztroskoktal, když u sebe "prý" neměl svůj román Citadela, do kterého psal každý let. Až nedávno se potvrdilo místo jeho smrti.

Pak jsme si místo pokračující výuky přečetli kus Malého prince a můj zájem o trochu vzrostl...




I. kapitola

30. listopadu 2016 v 13:21 | Amy

Nejsme jako ostatní rodiny, snažíme se, aby nás nebylo vidět, aby jsme, jak se říká nevystrkovali růžky. Bojíme se, aby naše (nebo spíše moje) odlišnost nebyla odhalena. Ta odlišnost je v snešním světě brána za chybu a chyby se prý musí ničit, ale já jsem se nikdy nedozvěděla, co by ta daná chyba mohla způsobit za katastrofu.

Ptáte se kdo nebo spíše co jsem? Co je to za katastrofální chybu?

Jsem urgant, vylepšený člověk, jako všichni ostatní v dnešním světě. Mluvíme o sobě jako o lidech, ale lidé, -člověk-, už neexistují.

Jmenuji se Terry a narodila jsem se bez tetování.


Článek na přivítání mě samé

29. listopadu 2016 v 8:18 | Amy
Ahoj!
Nevím, co mě to popadlo..
Když mi myšlenky, které měly studovat angličtinu, pluly mozkem a přemýšlely jestli začít, samy od sebe zapnuly počítač a napsaly slovíčko blog.cz. Klikly na čudlík s názvem "Založit nový blog" a už to jelo...

Někdy jsem za takovéhle spontánní myšlenky ráda, ale zároveň bych někdy za ně zabíjela.

Nevím, jestli to byl dobrý nápad, ale prsty píšou, co jim hlava určí a ta je stále plná nesouvislých vět, takže to zřejmě vychází..


Kam dál